Jak SAS změnili druhou světovou válku

Upravený úryvek z rozhovoru bestsellerového autora a historika Damiena Lewise s Imperial War Museum v Londýně

Na severu Afriky zničil SAS více uzemněných válečných letadel než RAF ve stejném období. Bylo to 387 prokázaných, ale ve skutečnosti spíše kolem 450, letadel. Takže tato malá skupina , která nikdy nepřesáhla počet 600 mužů, se svými rychlými džípy zničila více válečných letadel na zemi než celé Královské letectvo, což je neuvěřitelný úspěch.

Vše začalo v nehostinných prostorách severoafrické pouště. Severoafrická kampaň byla zvláště náročná kvůli drsné geografii pouštního prostředí. Základny byly odděleny tisíci kilometry nezmapované, suché pouště, přičemž většina sjízdných oblastí byla směrem k pobřeží. V této nejisté fázi druhé světové války hledali spojenci modernější a inovativnější metody, které by mohly obrátit válečné štěstí ve svůj prospěch.

Na severu Afriky se David Stirling, důstojník gardy, který prošel tréninkem Commandos, stále více frustroval způsobem, jakým vedoucí důstojníci operovali, a cítil, že jedinečné dovednosti, které on a jeho spolubojovníci z Commandos ovládali, jsou nedostatečně využívány. Uvědomil si, že rozsáhlé vnitrozemské pouštní oblasti jsou zcela ignorovány, a tam spatřil příležitost.

David Stirling měl myšlenku, že pokud by mohl dostat malé skupiny mužů pouští, mohl by udeřit daleko za frontovou linii, objevit se zcela překvapivě a zasáhnout Osu tam, kde by to nejméně čekala. To byl počátek myšlenky na to, co se stalo Speciální leteckou službou, SAS.

Na začátku měl David Stirling asi 60 dobrovolníků a ti byli pečlivě vybraníými jednotlivci, většinou bývalí Commandos, jako byl sám David Stirling. Původní myšlenka byla, že by byli letecky vysazeni padákem, hluboko do pouště, přiblížili se pěšky k leteckým základnám, cíli prvních nájezdů, provedli útok a poté by byli z těchto nájezdů staženi vozidly Skupiny pro dálkový průzkum pouště (LRDG), která byla průkopníkem, i když se můžete dohadovat, všech pouštních nájezdníků. Nikdo ve vrchním velení na Středním východě, které mělo být za ně údajně zodpovědné, nechtěl, aby existovali nebo uspěli nebo dělali to, co zamýšleli. Bylo to považováno za negentlemanské, extrémní, pirátské válčení , ne způsob, jakým by se britští důstojníci měli chovat, a nikdo to nepodporoval, kromě jednoho nebo dvou vrchních generálů a samotného Churchilla. Jednou z prvních věcí, které museli udělat, bylo ukrást vlastní základnu, a doslova chodili po všech ostatních spojeneckých táborech v oblasti a kradli stany, židle a stoly, jídlo pro jídelnu, dokonce ukradli velké piano pro jejich seržanty, a tak si poprvé zřídili svůj tábor.

Po katastrofální první operaci, kdy byly cílem útoku tři letecké základny, navrhli velitelé Skupiny pro dálkový průzkum pouště, aby místo seskoku padákem byli převezeni. To zahájilo řadu operací s LRDG, které byly mimořádně úspěšné – důkaz, že tento rychlý, úderný a pirátský druh operace by mohl skutečně uspět.

Reputace jednotky rostla, když úspěšně prováděli odvážné nájezdy a sabotážní mise. Tento úspěch přitahoval dobrovolníky z jiných jednotek a dokonce i civilisty, a jejich počty začaly rychle stoupat. V říjnu 1942 byla jednotka přejmenována a stala se známější jednoduše jako SAS. Jak britská armáda uznala účinnost taktik SAS, bylo jednotce přiděleno více zdrojů, což jim umožnilo experimentovat s novými taktikami.

SAS získali několik džípů k testování, a byly to brilantní vozidla pro průjezd pouští. S Jeepem s pohonem 4x4 jste mohli být velmi obratní - byl skvělý v každém terénu, navíc jste mohli vzadu převážet spoustu vybavení. Takže byly perfektní. Ale co neměli, byly zbraně. A tak si sháněli kulomety Vickers K z některých zastaralých spojeneckých válečných letadel. Připevnili je na džípy na otočných čepech a uvědomili si, že mohou vjet do nepřátelských leteckých základen, použít kulomety na otočných čepech k rozstřílení všech válečných letadel a stejně rychle zase vyjet. Jakmile opustili svou základnu, byli sami sobě zákonem, a to byla jedna z věcí, které vadily velitelům na Středním východě, mnoha středně postaveným důstojníkům, že neměli nad SAS na zemi žádnou kontrolu, jakmile vyrazili na operace. A to byla velká síla jejich způsobu válčení. To znamenalo, že mohli zkoušet nové věci. To znamenalo, že mohli přemýšlet o nepředstavitelném a uvést to do praxe. Stejně jako ta myšlenka s kulomety Vickers, a otestovat, zda je to možné.

SAS získali pověst nejen mezi spojenci, ale i mezi vojáky Osy. Začaly se šířit zvěsti o nočních nájezdech, kdy se zdánlivě z ničeho nic objevili spojenečtí vojáci, zničili životně důležité vybavení a zásoby a stejně rychle zmizeli.

Německý generál Erwin Rommel řekl o SAS: „Tato jedna jednotka mi způsobila více škod a poškození než jakákoli jiná jednotka podobné velikosti v rámci spojeneckých sil.“ A nešlo jen o škody a poškození ve smyslu zničeného válečného materiálu, ale ve skutečnosti o mnohem větší škody poškozením morálky jeho vojáků, protože pokud vás mohou zaútočit kdekoli, když spíte v noci ve své posteli stovky mil za frontovou linií, je to pro vaši morálku naprosto devastující.

Po svém působení v Severní Africe SAS nadále rostli. Během Dne D sehráli zásadní roli a pokračovali ve svém úsilí narušovat, ničit a zastrašovat síly Osy s velkým účinkem po celé Sicílii, Itálii, Francii a Německu až do konce války.

Sledujte celý rozhovor zde: JAK SAS ZMĚNILA DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKU?